Snad každý z nás někdy sbíral mince. Ale většina z nás pochopitelně hlavně v útlém věku, a to ty platné, které se po nashromáždění určité částky zase utratily. Ale nejsou to pochopitelně jenom děti, kdo má zájem o mince, a nejsou to jenom platné peníze, co některé lidi láká. A to proto, že mince mají někdy cenu i poté, co už přestanou definitivně platit. A někdy dokonce jejich hodnota vzroste do neskutečné výše.
Zájmu sběratelů mincí se pochopitelně netěší jen tak nějaké mince. Ti opravdoví znalci neprojevují žádný zvláštní zájem o exempláře platné, které může mít kdykoliv kdokoliv z nás. A pokud už o ně někdy zájem projeví, pak leda v určitých specifických případech.
Co totiž skutečné numismatiky zajímá?
Jak všichni víme, jsou to hlavně mince staršího data. Sbírky numismatiků bývají plné takových mincí pocházejících z dob dávno minulých, které někdy neplatí už celá staletí. A nejcennější jsou tu takové mince, které se jenom těžko seženou, jichž se zachovalo už jenom velice málo, případně u nichž jde dokonce o ojedinělé existující kusy. Protože čím jsou takové mince hůře k sehnání, tím pyšnější mohou být ti, kdo je sehnali, podobně jako když se třeba někomu podařilo za socialismu sehnat banány. A kromě toho bývají těžko sehnatelné historické mince i drahé, což z nich dělá zajímavou investici.
A pokud jde o mince novější, ba i nové, mají i ty někdy šanci vzbudit zájem. A to i když stále ještě platí a jsou v oběhu, takže je má teoreticky každý. Ovšem pouze teoreticky. Jedná se totiž o mince vyražené třeba pouze pro sběratele v letech, kdy se jinak tyto nerazily, nebo o z jiného důvodu omezené ražby, což je činí ojedinělejšími, nebo o mince nějakým způsobem kazové, které se do oběhu neměly dostat, ale dostaly se. Zde si můžeme zmínit namátkou třeba některé z desetikorun z roku 1993.
Když numismatik na něco raritního narazí, prostě to chce mít. A není důvod, proč mu to zazlívat.