Každý rodič chce, aby se jeho dítě učilo co nejlépe a mělo nejlepší možné známky. Je tedy pochopitelné, že pro něj hledáme ty nejlepší školy. Ty se však dnes neposuzují pouze podle úspěchu jejich žáků, ale také podle metod, kterými se zde učí. Dnes jich totiž existuje mnohem více, než dříve, a každá klade důraz na něco jiného.
Je pravdou, že mnohé rodiče tyto alternativní metody lákají. Velmi často totiž proklamují, že jsou pro děti mnohem přirozenější a že se díky nim lépe učí. To samozřejmě může být i pravda, avšak neměli bychom zapomínat, že zdaleka ne vše, co se dětem líbí, je pro ně dobré.
Samozřejmě je pravdou, že děti se učí lépe, pokud je to baví. To je koneckonců to, co je za celým konceptem „školy hrou“. Bohužel, ne vždy je to možné. Problém je, že ve třídě máme 20 – 30 dětí, z nichž každé má jiné zájmy. Nelze tedy udělat výklad takový, aby skutečně byl zábavou pro všechny.
To je ovšem něco, co tyto alternativní styly nabízí. Většinou staví na tom, že nechávají děti, aby se každé samo rozhodlo, co se chce učit, a samo se také učilo. Avšak ačkoliv teoreticky to zní více než dobře, v praxi to bohužel příliš nefunguje.
V první řadě je jasné, že dítě se samo většinou nebude chtít učit. Je potřeba jej k tomu motivovat, nejlépe pomocí věcí, které má rádo. Typickým příkladem může být, pokud má rádo mašinky. Zde jej například motivujeme ke čtení tím, že si může číst příběhy či různé informace o vlacích. V matematice zase může počítat počet vagónů, a tak dále. To je ovšem něco, co tyto alternativní metody nedělají.
Dalším problémem je, že takto učené dítě obvykle není připravené na přestup na střední školu, kde se již tímto stylem nepokračuje. I pro běžného žáka je to mnohdy velký skok, natož pro někoho, kdo standardní výuku nezažil. Je tedy vhodné zvážit, zda je skutečně pro našeho potomka ta nejlepší.