Ač se nám to nemusí líbit, pravdou je, že se naše školství od dob Marie Terezie příliš nezměnilo. Jistě, dnes se učí děti poněkud jinou látku, avšak základní principy zůstávají stejné. A to navzdory tomu, že jsme v posledních desetiletích udělali velký pokrok v oblasti dětské psychologie i v poznávání toho, jak se člověk učí a uchovává informace. Není tedy divu, že mnozí volají po reformě školství. Je však otázkou, zda je to skutečně nezbytné.
V první řadě se musíme podívat, jak vlastně výuka dnes probíhá. Je totiž založena především na memorování faktů, spíše než na tom, aby děti poznávaly nové věci samy. Také příliš nebere v potaz jejich individualitu – všichni se učí to samé, a kdo toto tempo nezvládá, si musí najít doučování. To, zda a jak si vše pamatují, je pak ověřováno pravidelně písemkami.
Zde můžeme namítnout, že například v matematice to tak není, že zde je potřeba logika. Skutečně? Nebo se děti musí nabiflovat postupy a vzorečky a ty následně dodržovat? Jakou známku dostanou, když se k dobrému výsledku dopracují jinak, než jak jim předvedl učitel? I zde je memorování, ať se nám to líbí, nebo ne.
Všichni však můžeme potvrdit, že takto naučená látka nám v hlavě příliš dlouho nezůstane. Většinou ji zapomeneme krátce po tom, co jsme z ní složili poslední zkoušku. To platí tím spíše, že naprostou většinu z toho, co se naučíme, potřebovat nebudeme.
Jistě, dříve, kdy bylo cílem školství především naučit děti povinnostem a pevnému rozvrhu, který musely bez odmlouvání dodržovat, to bylo v pořádku. Bylo nutné vychovávat tímto způsobem budoucí pracovníky do továren a dělníky. Dnes je však jiná doba, a vyžadována je hlavně kreativita, vlastní myšlení a schopnost řešit problémy samostatně. To se však ve školách neučí. Zde se učíme pouze dodržovat naučené postupy. A to dnes zkrátka a dobře nestačí.